Žloutkové věnečky mám moc ráda. V naší rodině je umí upéct nejlíp teta Lidka z Brna. Před lety jich mamince vyrobila k jubileu dvě krabice a ještě teď si pamatuju, jak krásně voněly rumem a doslova se rozplývaly na jazyku. Protože jejich cena v cukrárnách stoupá, chtěla bych se tyhle malé lahodné krucánky naučit. Už jsem to jednou doma zkusila, s tetou Lidkou jsem konzultovala po telefonu, měla jsem radost, jak mi to jde, ale krém se mi zdál moc hustý, a tak jsem do něj, ještě teplého, přilila mléko z lednice a krém se srazil. Nevypadalo to hezky, ale kdyby se jedly po tmě nebo se zavřenýma očima, tak by se to nepoznalo. Abych neudělala další hloupou chybu, domluvila jsem se s tetou, že ji navštívím a přitom spolu jednu várku žloutkových věnečků upečeme. Navzdory tomu, že vyučovala matematiku, fyziku a deskriptivu, je Lidka vtipná, sbírá citáty a recepty zná z hlavy. Taky má hodně přátel, a společenský ruch neutuchá, ani když jste u ní na návštěvě.
Dorazila jsem k ní, přivezla ingredience, daly jsme si kafe, a k tomu koláčky, co včera upekla její sousedka. Po společenské fázi jsem se vrhla do kuchyně: Odpalované těsto jsem zvládla bez problému, jelikož jsem se koukala v neděli na Pepu Maršálka. Pečení v troubě jsem taky zvládla (12 minut neotvírat!), věnečky po vychladnutí rozřízla podle Lidčiných instrukcí, a den jsem skončila s pochvalou.
Druhý den ráno je na stole nachystáno vše potřebné pro výrobu krému. Koukám, že místo obvyklé odměrky na mléko tam Lidka dala nějaká hejblátka, vypadají jako naběračky na zmrzlinové kopečky a různých průměrech. Ty odměrky jsou moc praktické, říká, každá má jiný obsah, ta největší 125ml, ta menší 100 ml a tak dál. Do hrnce odměř osminu, to jsou čtyři velké odměrky, a z nich odměř dvě menší  do tohohle hrnku , to je pětina, a v tom rozpustíš pudink, velí teta a já se chápu iniciativy. V kuchyni je rušno: Z rádia mluví tetin oblíbený moderátor , se kterým teta polemizuje , do toho jí zazvoní telefon, volá kamarádka: Mám tu neteř, pečeme spolu žloutkové věnečky, pochlubí se teta  a chvíli probírají nějaké záležitosti.

Já zatím liju odměrky podle instrukcí  do hrnce i do hrnku, v míchám pudink , v hrnci svařím mléko, přidám obsah hrnku a míchám, míchám…Jde to čím dál víc ztuha, vždyť ten pudink vůbec nejde umíchat, vařečka v něm úplně stojí!
Vy mladí nic nevydržíte, bere mi teta vařečku z ruky, ukaž. Po chvilce uznává, že je krém opravdu nějak moc hustý. Dala´s tam ty odměrky, jak jsem ti říkala, ujišťuje se. No jasně, odpovím přesvědčeně. Dovaříme, puding dáme vystydnout… a v  mezičase teta svými odměrkami  hbitě odměří, kolik mléka zbylo v krabici. Vždyť ty jsi dala do hrnce jen 450ml místo té osminky!
Nejspíš mě popletly ty různé odměrky, připouštím.
No nic, konstatuje teta, jedeme dál. Přidej do pudinku žloutky. Přidávám příslušný počet žloutků, míchám a chladím směs ve vodní lázni až na pokojovou teplotu.
Volá další tetina kamarádka a dozvídá se, že jsme uprostřed tvorby žloutkových věnečků a teta jí zavolá, až bude hotovo.
Rádio  je vypnuté, v kuchyni na chvíli zavládne ticho. Jsem ráda, že nikdo netelefonuje, potřebuju se soustředit, abych zase něco neprovedla.
Na řadu přichází mechanická fáze výroby. „Hop, cvalíku, zapni svaly“, osloví Lidka svého kuchyňského robota, když ho zapíná do zásuvky. Napadá mě, že ten bude svaly určitě potřebovat – hmota je tuhá jako žádná druhá a ještě se má do ní zamíchat máslo. Cvalík to však zvládá v pohodě, i když z počátku při vysoké rychlosti krém trochu lítá kolem. Můžeš za to ty, vždyť víš, jak působí odstředivá síla, směje se Lidka.
Robot míchá asi půlhodiny, výsledek vypadá hladce, jsem moc  ráda, že je krém hotový. Pllním jím plátěný pytlík a stříkám ho na půlky věnečků. Koukám, že ho v hrnci ještě dost zbylo?
Dáváš ho tam málo, přiblíží oči k věnečkům Lidka, to bys hosty moc neuctila. Dej tam krému dvakrát, ne, třikrát tolik! Zdá se mi to moc, ale když pak věnečky přiklopím, vidím, že měla pravdu. Jsou fakt povedené, nadýchané, žloutkový krém v nich doslova září. Uvaříme si kafe a dáme si hned každá dva. Chutnají skvěle! Proč mám ale pocit, že jim něco chybí? Podíváme se s tetou na sebe, už vím. A vidím, že ona ví taky.
Zapomněly jsme tam dát rum, utrousí Lidka, nevadí, chybami se přece člověk učí! Než se stihnu nadějně pousmát, dodá ještě:  A chyba spáchaná za novou chybu ručí.
Takže mám jasno. Jaká chyba se mi vloudí do výroby věnečků příště?
To teď neřeš. Podívej, vyrobily jsme nealkoholickou verzi, no není to pěkné?
Dávám jí za pravdu.
A prosím tě, můžeš věnovat pár věnečků sousedce, abych jí oplatila ty koláčky?
Jasně, říkám potěšeně. Teta věnečky naklade na talíř a jde je předat.
Když se začtvrté hodiny vrátí, volá jí další kamarádka – dovídá se, že jsme dělaly žloutkové věnečky, šlo to jak po másle a „neteři se moc povedly“!
Jsem poctěna, aspoň pro tuto chvíli. Až budu příště chystat ingredience, vypnu rádio i telefon a jako první ingredienci si nachystám rum.