Někdo se stěhuje, aby získal hezčí byt, nebo to měl blíž do práce, nebo blíž k přírodě, nebo aspoň terasu, někdo chce byt bezbariérový, aby se vyhnul schodům. Já chtěla tohle všechno a stále jsem takový byt nemohla najít. K přestěhování mě nakonec dotlačila náročná přestavba výtahu v domě. Odstavení výtahu mělo trvat několik měsíců a chůzi po schodech dosetého patra by můj pes ani maminka nezvládli. I když jsem pronájem dlouho, podařilo se mi ho sehnat doslova v hodině dvanácté, přestavba už začínala. Sice na druhém konci Prahy, ale splňoval všechno výše uvedené. A tak jsem se stěhovala do nového domu s výtahem, vchod i byt bezbariérový, slunný, s velkou terasou, a majiteli nevadil můj pes.
Tedy, majitel pronájmu dělal, že mu pes nevadí. Ale když jsme se sešli v bytě, začal zvažovat, jestli nebude Jeremy štěkat nebo okusovat nábytek.
Nebude, je to velice tichý, čistotný a poslušný pejsek, odpověděla jsem.
Můžete se za něj zaručit, zeptal se.
Ujistila jsem ho, že můj pejsek, který mě často doprovázel na cestách,  pracovních či dovolené, nikdy nic neprovedl (tedy aspoň nic, co by se dalo zjistit).  A doma by si raději ukousl packu, než by udělal bobek nebo loužičku.
Stejně složíte kauci, kdyby náhodou … poznamenal muž významně, upíraje pohled na zánovní plovoucí podlahu (ta kauce nebyla vůbec nízká.)
A kolikrát denně ho vlastně venčíte, vyptával se dál.
Tři až čtyřikrát.
Vy jste v poledne doma?
To ne, v poledne ho venčí paní.
Kde?
Tam co zatím bydlím.
Kdo vám ho bude venčit tady?
Někdo jiný.
Vy už někoho máte?
Ne, ale najdu ho na inzerát.
Aha, tak to udělejte co nejdřív.
Bylo mi jasné, že pokud rychle neseženu mít člověka na venčení, pronájem získá někdo jiný.
Naštěstí se mi hned po vylepení inzerátu se mi ozvala mladá maminka na mateřské dovolené, že by chtěla pejska venčit. Dala jsem si s ní schůzku a Jeremyho jí představila. Zdálo se, že v sobě našli zalíbení. Byla jsem ráda, že je problém vyřešen. Zbývalo podepsat smlouvu a nastěhovat se.
Moment, pravil majitel znepokojeně. Chápu správně, že by ta paní měla klíč od bytu?
V minulém bydlišti jsem to tak měla, odpověděla jsem. Paní, co venčila Jeremyho, ho vyzvedávala v předsíni, připnula na vodítko a zase z procházky přivedla.
Ehm, já bych ale nechtěl, aby měl někdo další klíče od mého bytu, zamračil se majitel.
Bude tu se mnou přece bydlet maminka, odpověděla jsem rychle. Maminka byla totiž zrovna po covidu, a potřebovala delší péči. Předá Jeremyho té paní na chodbě a po procházce ho zase vezme do bytu.
Majitele odpověď uspokojila, do týdne jsme podepsali smlouvu a mohli se nastěhovat.
Vyšlo to tak, že jsme se stěhovali 31. října, na Halloween. Člověk by si to neuvědomil, kdyby na patře nepotkával příšery – poletovaly tu podivné bytosti ve fialových či černých hábitech, jedna měla čarodějnický klobouk, další upíří zuby a zelené oči, další byla omotaná pavučinami a posázená pavouky a poslední byla mumie.
Co to tady běhá za příšery, to tady přece nikdy nebylo, divil se majitel, který přišel k večeru předat byt. Když zaslechl o Halloweenu, pokrčil rameny, rychle se mnou prošel formality a spěchal pryč, do normální reality. Nám třem rejdění příšer nevadilo, naopak, byl to zajímavý začátek nového bydlení, a byli jsme zvědaví, jaké to tu bude zítra, až Halloween opadne.

Pokračování příště.