Poslední zářijové dny jsem se vydala ve svých stopách  na místa, kde se mi dříve líbilo. Nemusí to být minulost nijak vzdálená, začínám u Velkého Dářka, ke jsem pobývala letos v červnu. Po nočním dešti je ráno mlha, ale ta se v devět hodin rozplyne, začne svítit sluníčko, a mě logicky napadne obejít Dářko pěšky. V polovině mě už bolí nohy, není divu, je přece jen Velké, a cedule po cestě to potvrzují – prý je to největší rybník v Čechách.  Lidí je tu dost, ať pěšky jako já, nebo na kole (jak jim závidím!). Sluníčko hřeje, vítr čeří hladinu, u břehu se tuží muž na paddle boardu, surfař v neoprenu s větrem v zádech profrčí nedaleko a zamíří na druhou stranu, nejspíš závodí sám se sebou. Z plážových restaurací je otevřená jediná a její nabídka omezená – gulášová polévka, langoše, hranolky, cigárka. Na chvíli tu spočinu, vychutnám si tenký párek-cigárko, a jdu do lesa na houby. Les je smrkový, porostlý mechem, ale mám smůlu, nenacházím nic, než staré Václavky na pařezech ( jak ostatně předpovídali místní usedlíci). Překvapí mě, že je tu ještě dost borůvek, odhaduju, že bych jimi naplnila čtvrtlitrový hrnek, jenže žádný s sebou nemám, a tak si je dávám přímo do pusy. Uchozená trávím pozdní odpoledne na slunné terásce penzionu s výhledem na Dářko, dávám si hlavní jídlo dne, pivečko a pak se houpu na houpačce. Nade mnou se klene obří javor s listy v barvách podzimní palety a je mi krásně. Večer se dívám na televizi, trochu nedobrovolně shlédnu epizodu z Hulka (nejde přeladit na jinou stanici než Nova Cinema) a  jdu spát.
Následující den mě probudí sluníčko. Předpověď je super, a tak vyrážím na Devět skal, nejvyšší vrchol Vysočiny, měří 830m n.m. Chodívám tam ráda na jaře a na podzim, pomyslně tím otvírám a uzavírám svou „turistickou“ sezonu. Cestou lesem na mě dýchá klid, lad a harmonie, cítím sepětí s přírodou, které ve velkoměstě tolik postrádám. Jenže teď je volný den, a na vrchol s vyhlídkou míří zástupy lidí – rodiny s dětmi, psy nevyjímaje, milenci, starší páry, skupinky přátel… Jindy prázdný plácek pod vyhlídkou je dnes zalidněný, lidi tu vytahují občerstvení, parkují psy a čekají, až se uvolní místo na vyhlídce, aby na ni mohli také vylézt. Napadá mě, že je to tu jako v Praze na Václaváku. Prchám do hloubi lesa, a zase pátrám po houbách. Nacházím jen plesnivé klobouky hříbků, které včas nikdo neobjevil, až po dlouhé době objevím zdravého jedince, kterého si hrdě odnáším do auta. Po cestě zpět si dám malý oběd a s doplněnou energií se rozhodnu zajet do Žďáru nad Sázavou, chtěla bych na věž kostela svatého Prokopa. Na místě zjistím, že jde o prohlídku s průvodcem, vlastně průvodkyní. Starší paní ve svátečních šatech a lodičkách se mnou bez reptání vystoupá sto čtyřicetsedm schodů, a bez zadýchání mi cestou podává zajímavé informace a ukazuje dobové fotografie. Dozvídám se třeba, že věž od raného středověku až do r 1925 obýval věžník a hlásný v jedné osobě s rodinou (i domácími zvířaty). Prohlédnu si hodinářský stroj a zvony, a konečně se dostáváme k ochozu s takovým tenkým kovovým plůtkem. Já na něj nemůžu, jelikož trpím závratí; paní na ochoz vystupuje zcela klidně, jako by byl v přízemí, a směrem ke mně mluví o historii a rozvoj středověkého města, železnice, vývoj průmyslových závodu, a popisuje výhledy – zejména na náměstí a Zelenou horu.
Další den přejíždím do České Kanady. Ve Slavonicích se pokochám renesančním náměstím, dám si skvělou jadranskou zmrzlinu a navštívím keramickou dílnu. Vymaluju si tady „mýdlenku“, tedy krabičku na mýdlo. Slečna slibuje, že zhruba za týden mi ji spolu s ostatní malovanou keramikou vypálí a pak mi ji zašlou. Nadšeně sedám do auta a jedu ještě do Maříže, za ještě většími vypalovači malované keramiky, mají tu skutečně velké dílny, s heslem – Namaluj si svůj hrnek. V létě doslova praskaly ve švech, teď tu kromě personálu není živá noha. V pařížském keramickém obchůdku objevím legrační kachel – na obrázku je tygr v pralese (nebo kočka v zahradě, záleží na hravosti jedince). Líbí se mi, a tak si ho kupuju, i když pro něj nemám zatím využití. Odpoledne se zkrátí prudkými dešťovými přeháňkami, škoda. Nocleh v penzionu – píšu si deník, pro únavu ani nezapnu televizi a usnu, jako když mě do vody hodí.
Ráno je slunečné, avšak proti předchozím dnům pořádně studené, je jen jedenáct stupňů. Zahřeje mě rychlá snídaně a už jedu na hrad Landštejn. Tedy, není to hrad, ale jeho zřícenina. Je na kopci, nadmořská výška odpovídá zhruba Špindlerovu mlýnu, ale to se dá čekat, když je v Kanadě, i když české.  Když se tam z parkoviště vyškrábu, zjistím, že hrad z doby Přemysla Otakara II (nebo možná i starší) má klasický půdorys a velmi, velmi vysokou věž, kam vede asi tolik schodů, jako na věž včera.  Lístky prodává ve vrátnici příjemný pán – na můj dotaz uvádí, že návštěvnost se letos blíží padesáti tisícům. Kromě mě je tu parta asi dvaceti turistů- důchodců, prý jsou z celé republiky. Vyznačují se humorem, a stejně jako já, si nic nedělají ze zvuků vrtaček a sbíječek, který zažíváme na začátku prohlídky – opravy zříceniny tu pokračují ve velkém stylu a budou se prý dít tak dlouho, dokud budou peníze. Když se zanoříme do vnitřku zříceniny, ruchy zmizí, je tu jen vítr, historické popisy, my a historie. Odcházíme zhruba po hodině a cestou na parkoviště mi v hlavě doznívá renesance a středověk, velkolepě podaný na nápisech, obrazech a ukázkách nalezených předmětů.
Důchodci jsou rychlí, když dorazím na oběd, oni jsou už po. Sedíme venku u dubových stolů, kousek od sebe, trefují se do mě svými hláškami, a já jim odpovídám, trochu se špičkujeme, ale jsou vlastně docela milí. Když se rozloučí a odjedou, skoro se mi po jejich společnosti zasteskne.
Zpátky jedu lesnatou krajinou, cestami plnými zatáček, pomalu, není proč spěchat. Oproti bezstarostnému červnu teď pociťuji nostalgii. Můžou zato ranní mlhy, barvící se listí stromů, zoraná pole, červené jeřabiny na stromech, opuštěná čapí a vlaštovčí hnízda? Na rybníku potkávám rodinku labutí – rodiče jsou čistě bílí, jejich čtyři potomci jsou už stejně velcí, ale mají ještě šedivou barvu. Hladina rybníka se čeří větrem, který na ni snáší žluté listy. Nevnímám čas, jen přírodu kolem, studené slunce, a silnici, která mě vede zpátky do civilizace. Moje podzimní jízda končí.