Je konec července, v Praze celý den vedro, které se kvečeru o stupínek zmírní do prostého horka. Sednu do auta a jedu se ochladit k jezeru v Polabí. Dorazím  kolem osmé večer, sluníčko svítí, na nebi ani mráček, ale voda už z dálky vypadá divně, u břehu je potažená zeleným „flórem“ (to slovo jsem si vypůjčila z pohádek).  Nejradši bych se otočila a jela zpět do Prahy, ale místo toho stojím na břehu a brblám, že sem jedu takovou dobu, a teď abych se koupala v žabinci. Zaslechnou mě kluci, kteří kousek ode mě skáčou do té zelené vody z vysoké vrby, a mají z ní dobrý rozhled. Haló, volají na mě, tam u protějšího břehu je voda čistá! Oběhnu tedy půl jezera, na protějším břehu si rozložím plážovou rohožku a ručník a hurá do vody. Je velice teplá, a když si nasadím plavecké brýle, zazelení se mi před očima. Sinice. Povlak na hladině rozehnali plavci, ale pod hladinou je to jasné, na koupání to není. Plávnu si krátce, jen tak symbolicky a radši jdu z vody ven. Lidí je na pláži pomálu. Nad jezerem zapadá slunce, normálně bych si tu atmosféru vychutnala, ale kolem se rojí komáři a vmžiku se jich do mě několik zakousne.  Než se převléknu, mám na nohách plno pupenců, romantika na břehu bere za své, prchám na parkoviště. Z dálky můj pohyb připomíná nejspíš tanec svatého Víta, hážu rukama i nohama, oháním se ručníkem, rohožkou i mokrými plavkami. Na parkovišti zbývá jen pár aut, to moje a nějaký minivan. Hromadný útěk plážovníků způsobily asi nálety komárů, i já chci zmizet co nejrychleji. Hážu své věci do kufru a v duchu přísahám, že příště přibalím i repelent.  Než sednu za volant, kde se vzal, tu se vzal, přistoupí ke mně muž se zkrvavenýma nohama.
Prosím vás, paní, ztratil jsem někde klíče od auta. Hledal jsem je všude, i ve vodě, ale nenašel. Manželku, babičku a dceru jsem odeslal s dobrými lidmi do Prahy a pak se snažil přemluvit další, aby vzali mě tady se synem, bohužel, neúspěšně. Prosím vás, nevzala byste nás domů? Synkovi, který postává za ním, je asi deset, má na sobě tričko a kraťasy. Taťka má na sobě mokré plavky ke kolenům, v ruce ručník a mobil, to je vše.
Co se vám stalo, že vám, teče krev, ptám se účastně.  To ti komáři, řekne pán zničeně. Chápu, stav jeho mysli neumožňuje máchání rukama a plácání po těle, jako to dělám já, je vyčerpaný a zoufalý.
Uvažuju, co mám udělat. Vůbec nic o nich nevím, dospělý chlap by mě netrápil, ale ten kluk…
Až k vám nepojedu, bydlím na jiném konci Prahy, ale můžu vás vzít někam blíž k Praze, třeba do Kostelce, navrhuju.
Pán se zatvrdí a prohlásí, že v tom případě si zavolá taxík.
Dobrá, jak chcete, řeknu a sedám za volant. Nastartuju, koukám do zrcátka a vidím, jak taťka postává, nikam nevolá, šero houstne, komáři koušou, …
Nedá mi to, vypnu motor a jdu za nimi: Myslím, že byste měli odsud co nejdřív vypadnout, jinak vás ti komáři sežerou za živa. A taxík vás bude stát míň, když budete v Kostelci, což je na půli cesty.
Pán uznává, že na tom něco je.
Jestli máte roušky, můžu vás vzít do auta a zavézt tam, říkám.
Mají je. A tak, všichni v rouškách, pán na sedadle spolujezdce, jeho syn vzadu, vyrážíme ku Praze. Cesta rychle ubíhá, a mě najednou dojde, že vím, kde staví autobus, který jede až k nim. Mezitím chlapce napadne, že by mohli zavolat příbuzné, která bydlí kousek od nich, jestli by pro ně přijela. Taťka volá, a protože zpráva o ztrátě klíče k tetě už dorazila, prý hned startuje auto a jede pro ně.
Provádíme výsadek na domluveném místě u obchodního centra, sundáme roušky, zamáváme si a já zatáčím k domovu. Teplota trochu klesla, je teplý večer, který za moc nestál, a já právě spáchala dobrý skutek.