Kdo má rád filmy o pirátech, jako je Ostrov pokladů nebo Piráti z Karibiku, pochopí, proč jsme si vybrali tuhle pirátskou loď. Jmenovala se Černá vlajka. Byla dřevěná, lesklá, asi pětadvacet metrů dlouhá a patnáct metrů vysoká, a vypadala vznešeně. Měla pirátskou vlajku, kotvu, na zádi kajutu, stěžně s černými skasanými plachtami a po stranách lodi pět otvorů, ze kterých vyčnívaly hlavně děl.  Snášel se soumrak, návštěvníci už odešli, a my dva byli poslední, kdo chtěl ještě na palubu. U lodního můstku stál pirát v třírohém klobouku a žvýkal tabák. Nejdřív zaplaťte, zachraptěl a natáhl ruku. Dali jsme mu peníze a on kývnul, ať jdeme za ním. Na palubě byla řada lavic, jak jsme to znali z filmů o galérách. Sedněte si, kam chcete, řekl pirát, a uplivl na zem kus tabáku. Akorát ne do strážního koše, kajuty nebo ke kormidlu, kormidelník je nevrlej, moh´by vás v záchvatu blbý nálady hodit přes palubu. Usadili jsme se na přídi s výhledem na kormidlo a kajutu. „Třírohák“ nás přikurtoval k lavici (To abyste ve vlnách nevypadli, zahučel), a vystoupil z lodi. Rozhlíželi jsme se po kormidelníkovi, ale nikoho jsme neviděli. Koukej, šťouchl do mě Matěj a ukázal na velký předmět na palubě. Byla to truhla, nahoře pootevřená. Už už jsme se chtěli zvednout, abychom ji prozkoumali, když tu dřevěná podlaha na zádi zavrzala a my zjistili, že v kajutě někdo je a něčím tam bouchá do podlahy. Dveře kajuty se otevřely a v nich objevil zarostlý muž v černém kabátě s dřevěnou nohou, na hlavě červený pirátský šátek.
Odplouvámé! Napněte plachty, křikl nakřáplým hlasem. Podívali jsme se nad sebe a uviděli, jak se skasané plachty samy pomalu napnuly! Loď se dala do pohybu a za chvíli už klouzala nahoru a dolů.  Záď a příď se zvedala v silných rázech výš a výš, jako by nás zvedaly velké vlny. Matěj na takové lodi ještě nebyl a divil se, až do jaké výšky nás rozhoupaná loď vynesla, mohlo to být tak pět- šest metrů. Když byla v nejvyšším bodě, okolí zmizelo, a přes špici paluby bylo vidět jen modré nebe. Drželi jsme se lavic jako klíšťata, abychom nevypadli.
Pluli jsme nějakou dobou, když jsme náhle ucítili, jako by loď dole na něco narazila. Přitom se převrátila ta velká truhla a něco z ní vypadlo. Koukej, zaječel Matěj.  Je v ní kostlivec! Ale vozdobenej, podotkla jsem, protože to co vypadlo, byla kostra ruky ozdobená prsteny a náramky.  Výkyvy lodi se zmenšily, a my uslyšeli sílící pištění v podpalubí.
Narazili jsme na útes! Asi máme díru v lodi, zakřičel do větru kormidelník. To co slyšíte, jsou krysy v podpalubí. Potápějící se loď opustí jako první! Když viděl, jak se tváříme, loknul si z placaté láhve a posupně se zasmál.  Zmatek v našich hlavách vrcholil a jistě to na nás bylo znát. Čekala jsem, že zařve – Do člunů! Ale pokud na lodi byly, tak na venkovní straně, amy bychom se k nim stejně nedostali. Naštěstí začala loď zpomalovat. Kormidelník ještě několikrát zatočil kormidlem a zahlásil, že má pro náis dobrou zprávu: Když krysy neutekly na palubu, tak díra v lodi nebude velká a loď se nepotápí. Vracíme se do přístavu, kde díru opraví. Loď zpomalila, houpání bylo menší a menší, až úplně přestalo. Byli jsme v přístavu. A nesahejte na tu truhlu, křikl ještě muž, než opustil kormidlo a zavřel se v kajutě. Na palubu vyšplhal pirát „třírohák“, aby nám odjistil lavici, a po očku nás pozoroval. Zvedli jsme se, kymácivě přešli palubu a zamířili k můstku. Když jsme míjeli truhlu, Matěj měl oči na vrch hlavy, ale nedovolil si ji otevřít.  To bylo boží, liboval si, když jsme se octli zase na pevné zemi. Příště půjdeme zas.
Klidně, pomyslela jsem si. Ale jen tehdy, když krysy zůstanou jen zvukovou kulisou!