V pátek se na plácku u našeho obchodního centra objevily velké kontejnery. Z jednoho vykukovala chapadlovitá ramena, posetá barevnými žárovkami, což v nás, pouťových vyhládlících, kteří nemohli na Matějskou, ani jinou pouť, zažehlo velké očekávání. O víkendu parta kolotočářů vztyčila své atrakce, a dnes, v pondělí, první den dalšího rozvolnění, je opravdu otevřeli! Zavolal mi to můj soused Matěj, letos čtrnáctiletý, a hlas mu přeskakoval vzrušením.
Všimla sis, že přijely kolotoče?
Jo, odpověděla jsem klidně. Kolotoče a skákací hrad mě nechávaly chladnou.
A všimla sis, že jsou tam i AUTÍČKA?
Jelikož jízdu v autíčkách miluju, jiskra vzrušení přeskočila i na mě.
Opravdu??? Od kdy? Včera tam ještě nebyly!
Viděl jsem je, když jsem dnes šel ze školy, a už byly nainstalovaný. Vzpomínáš, jak jsme na nich byli posledně?
Samozřejmě, na to nejde zapomenout! (Bylo to loni na podzim, měli jsme roušky a rukavice a dezinfekci, alei tak jsme si rejdění autíčky s Matějem moc užili).
Půjdem se projet?
Jasně, že jo. V duchu jsem v hlavě hledala vhodný „termín“: Zítra k večeru nebo v pátek odpoledne?
Já myslel dnes, můžu rovnou. Peníze mám, dal mi je táta. Jak seš na tom ty?
Chtěla jsem sice zajít do obchodního centra, když se dnes otevřely obchody, ale ten kluk byl tak nadšený, že mě úplně strhnul. Tak teda v sedm, řekla jsem odevzdaně.
Super, tak za hodinu, křiknul Matěj a radostně seknul s telefonem.
A tak jsme v sedm vyrazili, a čím víc jsme se k našemu plácku blížili, tím víc jsme se těšili. Kromě autíček tam byl vláček pro nejmenší, skákací hrad, kolotoč Twister, velehoupačka Pirátská loď alias Black Flag a Extreme, houpající se rameno se sedačkami rotujícími všemi směry, extrémní záležitost, kterou jsme vyhodnotili jako trénink na kosmonauta.
Zamířili jsme k autíčkům. Muž v kase od nás vybral peníze a pokynul nám, ať si vybereme vůz. Chceš řídit, zeptal se Matěj.
Ne, spoléhám na tebe, odvětila jsem. Měl z toho radost. Kromě nás odstartovala ještě dvě autíčka, tatínek s chlapečkem, a dvě školní holky. Naše jízdy byly velkorysé, místa plno, navzájem jsme se předjížděli a míjeli, smáli se, pokřikovali na sebe, opisovali osmičky, a užívali si volnost. Matěj jezdil rychle i zodpovědně, vždycky se na poslední chvíli vyhnul srážce. Pochválila jsem ho a on se zeptal: Myslíš, že bych to moh´mít jako trénink na autoškolu? Když jsem to odsouhlasila, nabídl se, že odřídí i další jízdu. Musím říct, že exceloval v zatáčkách i couváních, určitě bych se s ním nebála jet, až bude mít řidičák.
Mezitím přibylo lidí kolem, a když se schylovalo k další jízdě, všichni se vrhli na plac a narvali se do autíček, takže nás jezdilo snad patnáct. To naše jsem teď řídila já, ale styl jízdy se proměnil: Dva sotva desetiletí kluci se honili a vráželi do sebe uprostřed manéže, zatímco my ostatní jezdili kolem, a snažili se jim vyhnout, a protože nás bylo moc, proplétali jsme se mezi sebou a občas se „scukli“a museli z chumlu vycouvat. Jeden tatínek pak už jezdil jenom pozadu, zatímco (jediná!) maminka hbitě zvládala proměny jízdy dopředu i dozadu podle situace. A já, unavená neustálými kolizemi, jsem otupěle jezdila po obvodu a čekala, až nás vypnou. Když jízda konečně skončila, šli jsme na Twistera. Vzpomínáš, jak jsme na něm byli posledně, zeptal se mě Matěj. Čímž mi připomněl, jak tehdy kolotoč neustále zrychloval, stoupal a klesal, a já jízdu přežila jen díky zavřeným očím a tichým modlitbám.
Dnes nejdu, odpověděla jsem, klidně se projeď sám. A Matěj šel a projel se hned dvakrát. Chlápek, co Twister obsluhoval, totiž pouštěl pěkné country písničky, já se pohupovala do rytmu, on mě se zájmem pozoroval,po třech minutách jízdu neukončil, ale přidal ještě jednu rundu. Matěj si lítání nahoru dolů nijak neužíval. Když zjistil, že se hned tak nepřestane točit, zareagoval (pro mě) nečekaně: vytáhl mobil a začal natáčet sebe a okolí, se všemi zvuky a komentáři, které produkoval. Kolotoč nakonec přece jen zastavil, můj kamarád vrávoravě vystoupil a musel si sednout, jelikož se s ním všechno točilo. Posadila jsem se k němu a za chvíli jsme se už bavili záznamem jeho jízdy. Pěkně to natočil!
Jestli z tebe nebude profesionální řidič, tak určitě kameraman, řekla jsem přesvědčeně. Potěšilo ho to.
Škoda, že tu není střelnice, povzdechl si mimoděk.
Taky mi chybí, přitakala jsem. Ale při covidových omezeních by to asi bylo moc složitý, pořád dezinfikovat vzduchovky a hlídat rozestupy mezi lidmi, co si chtějí vystřelit papírovou růži nebo medvídka.
To jo, přitakal Matěj.
A tak jsme seděli vedle sebe, vedli řeči, a pozorovali, jak lítá obří houpačka Pirátská loď, lidi se točí a řvou naExtremu, sluníčko se sklání k západu… A najednouz nás napadlo, že tu Pirátskou loď zkusíme.
Pokračování příště