Plicní lékařka mě po covidovém zápalu plic poslala do lázní, a tak jsem v půlce března dorazila d Luhačovic. Vitajte, usmála se na mě recepční v hotelu. Výměnou za negativní antigenní test jsem dostala klíč od pokoje a tři týdny komplexní lázeňské péče. Nebudu líčit detaily lékařské prohlídky, časování procedur a anti-covidového režimu, chci se s vámi podělit o své hlavní dojmy.
Když jsem přišla poprvé do jídelny, byla jsem trochu nervózní: Na začátku vás totiž usadí ke stolu, kde pak bude sedávat celou dobu, čímž určí i vaši pravidelnou společnost. Můj napnutelizmus ale trval jen chvilku, servírka mě posadila ke stolu u okna k sympatické blondýnce. Jmenovala se Mayda, přijela po těžkém covidu a v lázních byla už týden. Byla to pozoruhodná mladá žena z Ostravy se smyslem pro humor a kreativitu, čímž vyvažovala můj počáteční lehký pesimizmus. Zakrátko jsme se skamarádily a naše pravidelná setkání u jídla se stala příjemným každodenním rituálem.
Dny začínaly v sedm snídaní a až do večera bylo pořád co dělat: Hlavní náplní byl procedury, někdy i pět šest denně, zpestřované pípáním budíků, odměřujících čas, konverzacemi s lázeňskými a lidmi na léčení, kteří přijeli z celé republiky. Většina byla po těžkém průběhu covidu, každý měl svůj příběh, některé jsem vyslechla a byla ráda, že nakonec všechno dobře dopadlo. Na začátku jsme se všichni dorazili unavení a zadýchaní i po malé námaze, a výtahy tak byly v ustavičné permanenci. S přibývajícími procedurami a tréninkem jsme se uspěšně propracovávali ke zvládání chůze po trojích schodech do patra, sice pomalu, ale už bez zastavení.
Hotelový i lázeňský personál byl velmi profesionální, ale i vlídný. Prolínala se tu čeština, moravština i měkká„slovenčina“ (pracovalo tu dost Slováků), která hladila naše uši a zpestřovala instrukce při inhalacích, masážích, vodních procedurách, cvičeních, rehabilitaci, elektro i vodoléčbě. Obdivovala jsem ty, co dojížděli denně z příhraničí a vstávali už po čtvrté ráno, aby byli vlakem (s přestupem) v šest v práci.
Když jsem se trochu zabydlela, zjistila jsem, co všechno jsem doma zapomněla: zimní rukavice, trepky na vodní procedury, varnou konvici a jarní boty. Problém byl, že v koronavirové uzávěře (omezení pohybu na hranici katastru) se tyhle věci nedaly v Luhačovicích koupit v žádném obchodě. Na štěstí to šlo přes internet – za pár dní jsem si je vyzvedla v zásilkovně v centru městečka. Ještě že tak. Otevřené byly totiž jen potraviny, lékárna, a drogerie. Nicméně, lázeňská lákadla byla všude kolem nás: Výlohy přetékaly nádherně naaranžovanými šaty, prádlem, kabelkami a botami, a my jsme se u nich denně zastavovaly a kochaly se… a tím to končilo. Pro ženskou strašná situace! Na kolonádě, kde dříve pulzoval život a v cukrárně a kavárně bylo těžké najít volné místo, bylo pusto prázdno. Z celých lázní totiž fungovaly jen tři velké hotely a dětská léčebna. Kupovat lázeňské oplatky přes okénko mi nevadilo, ostatně, tak se kupovaly vždycky, ale u cukrárny a kavárny na kolonádě to bylo zvláštní. Koupíte si kafe do kelímku, zákusek na papírovém tácku a jdete si je v zimě sníst na lavičku.
Přes veškerá Covidová opatření tu měly ženy pěkně upravené vlasy, až na mě. Kadeřníka jsem neviděla řadu měsíců, a můj krátký účes už dávno nebyl krátký, ale divně přerostlý, nedržel, barva vymytá… Jednoho rána jsem si při pohledu do zrcadla řekla, že takhle už nemůžu mezi lidi. A tak jsem zamířila do hotelové recepce, půjčila si nůžky, v koupelně si ostříhala ofinu o dva centimetry a zbytek vyřešila barvou na vlasy koupenou v drogerii. Odstín jsem úplně netrefila, ale vypadala jsem o hodně líp než předtím. Nevím, jak to souvisí se zdravotním stavem, ale hned mi bylo líp.