Tak tohle mi ještě scházelo, pomyslela jsem si naštvaně, když jsem zase (!) uvízla v koloně na přestavované Dé jedničce. Byla sobota dopoledne, červenec a vedro. Protože se mi před pár dny v autě porouchala klimatizace, vyjela jsem z Moravy už ráno, abych se dostala do Prahy než teplota vystoupá na maximum. Jenže teď jsem uvízla pod pražícím sluncem pouhých pětatřicet kilometrů před cílem. A tak jsme zůstali bez pohybu na dálnici ve dvou pruzích, my i auta v protisměru, a koukali na sebe bezmocně přes dělicí pruh. Absurdní? V rádiu hlásili, že kus před Prahou se stala dopravní nehoda, kolona přes dvacet kilometrů, a to samé v protisměru, jen s kratší kolonou. Ale ve výsledku to bylo jedno, protože oba nejbližší exity byly uzavřené (kdo tohle vymyslel???), takže nebylo možné z dálnice včas sjet a fronta aut rychle narůstala, já byla někde na jejím konci. Rádio hlásilo čekání na hodinu, ale my jsme se za tu dobu posunuli jen o pár desítek metrů, a za další hodinu zas jen o kousek dál. Ne, že bychom neměli informace – Zelená vlna pravidelně hlásila, že se řeší nehoda, pak, že nehoda byla odstraněna a kolona se pomalu rozjíždí. Ale nerozjeli jsme se. Blížili jsme se k dálničnímu mostu, pod kterým pracovali dělníci. Ve dvanáct hodin přerušili práci, aby se naobědvali. Posadili se do stínu mostu, najedli se, napili, a po krátkém odpočinku se dali zase do práce, aniž by si nás nějak všímali. Zato já si všímala jich – a záviděla jsem jim! Naše auta se posunovala dál rychlostí krok sun krok, slunce pálilo, teplota vzduchu rostla. A kdyby jen vzduchu! Ručička měřáku chladicí kapaliny mého Smarta přesáhla 100C° a mířila dál do červeného pásma. Bože, ať se mi nezavaří motor, modlila jsem se v duchu. Abych z přehřátého motoru odvedla horko, zapnula jsem topení na maximum. Za chvíli, abych vydržela to vedro zevnitř, jsem musela otevřít dveře na své straně (okénka jsem měla otevřená už dávno). Dvě nekonečné hodiny v přehřátém autě, v koloně, ze které nebylo úniku, čím dál víc útočily na mou psychiku. Koukala jsem po autech kolem, jak to zvládají. Tiráky stály vpravo, osobáky vlevo, všichni puštěné motory,  zavřená okénka, vevnitř klimatizaci, popojížděli jako roboti. A úplně vpravo ležel ladem široký pruh země posypaný štěrkem bez jediné známky aktivity (když nepočítám úsilí dělníků pod mostem, který jsme už nechali za námi). Řidiči, které jsme měla na dohled, nevypadali, že mají žízeň, potřebují na záchod, pokouší se o ně infarkt či mozková mrtvice, nebo že se brzo zblázní Jen já, totálně přehřátá, bez kapky vody, jsem věděla jistě: Pokud se odsud rychle nedostanu, postihne mě tohle všechno naráz. Přála jsem si, ať se něco stane, ať se dostanu z té pasti pryč, ať jsem daleko, třeba až na konci světa. Ale zase jsme jen trošku popojeli. Najednou jsem zachytila ve zpětném zrcátku  pohyb -v rozestavěném jízdním pruhu se pomalu blížilo osobní auto. Projelo kolem mě a já zahlédla logo Ředitelství silnic a dálnic. Pokračovalo dál až k náspu, který lemoval vyštěrkovanou silnici a sjelo po něm dolů doprava, kamsi do lesa. V hlavě mi sepnulo: Projedeš taky, i kdyby tam byl sráz! Rychle jsem stočila volant doprava a navzdory zákazu vjezdu jsem vyrazila za autem. Nebyl tam sráz, ale lesní cesta. Auto zrychlilo a brzo mi zmizelo z dohledu. Dorazila jsem na rozcestí lesních cest, a,nevědouc, kterou z nich zvolit, zajela jsem ke kraji, vypnula motor, vystoupila z auta a posadila se do chladivého mechu pod stromy. V lesním tichu, přerušovaném voláním kukačky, jsem pozorovala okolí a relaxovala. Byl tu stín, kolem mechu trochu kapradí, na dohled mraveniště, kde se cílevědomě činili malinkatí dělníci. Mezi stromy jsem v dálce zahlédla dálnici – kolona se stále nehýbala. Už mi to ale nevadilo, užívala jsem si znovunalezený klid v lese a byla za to vděčná. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala a začala jsem uvažovat, kterou ze tří cest se mám dát, dorazili ke mně houbaři. Ukázali mi, kudy se dát, a dodali:Nebojte, za pár kilometrů narazíte na silnici, která vás odsud vyvede. Znělo to přátelsky a účastně. Když jsem se tam dostala, hledala jsem v mapě, jak se zase dostat na dálnici. Jelikož nejbližší nájezdy byly podle rádia v rekonstrukci, musela bych na dlouhou objížďku Posázavím. Ledaže by z nejbližší vsi vedla na tu dálnici nějaká místní zkratka, napadlo mě. Před vesnicí byla sice značka „slepá ulice“, ale zkusím to prozkoumat, třeba to tak nebude! Jak se ukázalo, podobný nápad měli další motoristi, kteří se nemohli dostat na dálnici z uzavřeného nájezdu, a tak jsme vjeli do obce jako procesí. Vesnička byla malebná, ale bohužel, dopravní značka nelhala. Asfaltka nakonec opravdu skončila a nápis na posledním stavení hovořil jasně: „Na konci světa“. Jelikož to byla hospoda, nebrali jsme to nijak tragicky. Zaparkovali jsme u ní a šli uhasit žízeň a hlad. Hospoda byla pěkná, fortelná,  bývalá škola, jak dokumentovaly historické fotky vevnitř. Na terase se to hemžilo skautíky na výletě, vevnitř se chladili místní štamgasti, ale my jsme se taky vešli. Nabídka jídel byla pestrá a paní hostinská milá. Vychutnala jsem si oběd i nealko pivo, přestala řešit dojezd do Prahy, relaxovala na terásce, poslouchala cvrkot a těšila se z nečekané pohody. Přitom jsem zaslechla, že tu večer pod širým nebem bude hrát kapela Šakalí dech. Bylo znát, že ji lidi znají a že se na ni těší. To byste měla vidět, líčil mi jeden štamgast. Přijedou takovým tirákem, odklopí jeho přední stranu a je z toho podium! Hrajou rock, a fakt pěknej, třeba ta jejich Stopařka, ta je moc dobrá! Moc ráda bych zůstala a zažila tuhle kapelu. Ale byl čas pokračovat v jízdě –  rádio hlásilo, že dálnice už je zase průjezdná.

To je teda pech/ propást Šakalí dech/ nesl se můj vzdech/ přes Sázavy břeh.