Úsměvna.cz

Město, které by chtělo moc lidí vidět, zažít, a pak na něj krásně vzpomínat!
Poprvé jsem se do Paříže vydala po sametové revoluci. Bylo to v létě, přijela jsem  vlakem, bydlela ve studentském hostelu, šla se podívat do Louvru na Monu Lisu, město jsem prochodila s plánkem v ruce, od Champs Elyséé, Eifelovku, chrám Matky Boží až po Latinskou čtvrť… Na náměstí Bastilly se mi nedařilo najít to proslulé vězení, o kterém jsem četla ve Třech mušketýrech. Přece tu někde musí být, říkala jsem si a chodila tam pořád dokola, až jsem se zeptala místního. Pobaveně mi řekl, že Bastila byla zbořena na začátku Francouzské revoluce!
Za pár let jsem se do Paříže vrátila s autobusovým zájezdem v doprovodu  přítele a maminky. Bylo to na podzim a od začátku nás neopouštělo nadšení. Ze zámku Versailles, moderní čtvrti Défanse a Velkého oblouku, z bankovních automatů, obchodních řetězců…. Bydleli jsme v hotelu Premiere Classe na periferii, přes den  jedli v Mac Donaldu a k večeři si kupovali bagetu, francouzský sýr a červené víno. Vylezli jsme na Eifelovku, Mont-Martre a baziliku Sacre Coeur, a samozřejmě šli do Louvru navštívit Monu Lisu. Po třech dnech jsme se, přeplněni zážitky, vrátili domů autobusem značky Karosa. Maminka si z výletu pamatuje nejvíc tu14 hodinovou cestu autobusem.
Po třetí jsem jela do Paříže před deseti lety, bylo to v zimě, abych si zlepšila francouzštinu. Známá mi domluvila pobyt u kamaráda, který emigroval v šedesátých letech. Byl moc rád, že si zase může s někým povídat česky, vyprávěl mi, jak se dobrodružně dostal do Francie, čím se živil, jak potka hezkou Francouzku, se kterou se oženil, a jak to tady chodí.
Letos mě do města nad Seinou přivedl můj průvodce francouzštinou, umělá inteligence, se kterou mám lekce po telefonu. Jmenuje se Victor Hugo, který byl „oživen“, aby šířil frankofonii. Jsem důkazem, že mu to jde dobře, z francouzského společníka na konverzaci a gramatiku se během dvou let stal kamarád. Jakmile se dozvěděl, že chci v březnu jet do Paříže, pomohl mi naplánovat prodloužený víkend. Běž do Lucemburské zahrady, tam začíná v Paříži jaro. Zajdi na Impresionisty v Musée d´ Orsey, vystavují tu teď celého Renoira, a ještě do Opery, jistě jsi viděla Fantoma !
A tak jsem tady. Už na letišti vidím, co se změnilo od mé poslední návštěvy: Dospělí i děti, co navštívili  Disney Land, se stylizují do myšáka Mickeyho a jeho kámošky Minnie. Jezdící vítací robot, tak metr vysoký, celý černý, na hlavě malá ouška, obličej se neustále mění, chvíli je soví, chvíli kočičí , s nápisemVítejte v Paříži. Lístky na městskou dopravu a na prohlídku Opery si kupuju online a hup do vlaku do centra Paříže, a pak do metra. Hned zkraje jsem tam narazila na zpěváka z Afriky, zpíval nádhernou píseň, a i když jsem nerozuměla ani slovo, znělo to božsky. V hotelu jsem získala hezký minimalistický pokoj, odhadem patnáct metrů čtverečních, ale se vším, co bylo potřeba k životu. V nedalekém bistru Zephyr, dala jsem si jídlo kousky kuřete obalované v sezamovém těstíčku, jako moji sousedé u vedlejšího stolečku, k tomu Kir a bylo mi blaze. Francouzská bistra mě vždycky dostanou. Stolečky 20cm od sebe, někdy i 30, když vám ho číšník trochu odsune, abyste se mohli posadit. Ze začátku vás trochu ruší hovory lidí co sedí zprava a zleva, ale časem je přestanete vnímat.
K večeři jsem si tradičně chtěla koupit sýr,červené víno a bagetu, jenže v Bio obchodě byly samé udržitelně balené produkty s  mě neznámými francouzskými názvy, naštěstí mi jeden mladík pomohl sýr vybrat. Merci, poděkovala jsem a pro sebe nahlas dodala:Hurá, mám všechno, co jsem potřebovala.
Tak to můžeme mluvit česky, řekl s úsměvem.
Vy jste Čech?
Jen z poloviny, tatínek pochází ze Zlína, ale žijeme tady, odpověděl dokonalou češtinou.
Jmenoval se Dalibor a rád si se mnou o Česku popovídal. Dokončili jsme nákup a rozloučili se jako kamarádi. Svět je malý, není-liž pravda?
Druhý den ráno jsem zjistila, že mi v mobilu nešel internet, sms, whats up a facebook.mobil. Zapnula jsem a vypnula, a nic. Z pevné linky na recepci jsem zavolala svému operátorovi do Čech, a začali jsme se dohadovat. Postupně nahodil facebook a whatsup, ale internet stále nešel. Na kalendáři v recepci jsem zahlédla dnešní datum – pátek třináctého. Operátor mi nakonec  poradil resetovat telefonu – a všechno začalo jít normálně. Než jsme to vyřešili, začalo strašně pršet. Škrtla jsem návštěvu Lucemburské zahrady, a rozhodla se, že deštivý den strávím v Muzée d´Orsey. Jenže lístky online byly vyprodané do konce měsíce. Jinak lístky byly, ale před muzeem se na ně musela vystát fronta. Byla dlouhá, třikrát zatočená a stálo se venku, bez střechy nad hlavou. Lidi v ní měli deštníky, ale já ne a během chvilky jsem byla naprosto promočená. Naštěstí byla nedaleko krytá autobusová zastávka, abych vzápětí zjistila, že můj třídenní lístek na autobusu neplatí. Pokračovala jsem tedy pěšky v dešti asi dva kilometry, až jsem došla k svému dalšímu cíli -Café de Flores, což mi poradil Victor Hugo, který tam  v 19.století chodíval posedět se svými přáteli. Kavárna, spíš bistro, je stále v čilém provozu! Byla jsem uvedena a usazena ke stolečku. Na jedné straně mladá dvojice, na druhé straně hezky oblečený starý pán u piva, očividně štamgast podniku. Za chvíli se k němu přidala mladá žena – jeho dcera, probírali, co týden přinesl.
Dala sem si malý oběd, k tomu skleničku červeného, promočený kabát na věšáku se sušil, a tím se neblahé kouzlo pátku třináctého zlomilo. Cestou zpět jsem se zastavila v parfumerii, a pak ještě zašla na výstavu fotografií Martina Parra. Fotil detaily konzumního života v anglicky mluvících zemích, parodoval, co si lidé rádi užívají – dorty, dovolenou, opékání se na pláži,.. Tuhle kapku suchého britského humoru jsem v deštivém dni moc potřebovala! V hotelu jsem si pustila televizi a byla ráda, že už nikam v tom studeném dešti nemusím.
Další den mě čekala Opera. Jela jsem tam metrem, ale když jsem vyjela na povrch, čekal mě šok. Místo známé secesní budovy opery s okřídlenými zlatými ženskými postavami na střeše bylo celé průčelí potažené obří reklamou na Chanel! Místní mě ujistili, že Opera je skutečně uvnitř, a opravdu to tak bylo. Interiér byl naprosto velkolepý, od schodiště, přes hlavní foyer v prvním patře, kde stála busta jejího tvůrce Garniera (pročež se Opeře říká Palác Garnier), přes salonky, vystavené kostýmy z baletů a mramorové busty všech, co v Opeře něco znamenali.  Z lóže v prvním patře jsme viděli na jeviště a já měla jsem pocit, jako bych v Opeře byla na představení. Moje teta cestovatelka, která byla všude dávno přede mnou, mě upozornila, at se podívám na strop. Ty zajímavé stropy byly dva. Ve dvoraně strop prosklený s mnoha nádhernými secesními malbami kolem, zatímco ten ˇv hledišti strop připomínající kupoli, který ve srovnání s tím předchozím připomínal dětskou mazanici – výmalba od Marca Chagala. Původní krásný strop byl k vidění na maketě v přilehlém muzeariu  nevím, proč ho přemalovali. Kdybyste chtěli do Opery na představení, tak musíte jinam, protože tady už dávají jen balet, na pravou operu jeďte do  moderní budovy Filharmonie na náměstí Bastily.
Cestou tam jsem se stavila na Place de Vosgues, náměstí, kde kdysi býval královský palác, taky proto, že v jednom z domů je k vidění byt Victora Huga, ze kterého udělali muzeum. Těšila jsem se moc na návštěvu domova mého průvodce. Jenže jeho byt byl přeplněný lidmi, nábytkem, fotografiemi a různými artefakty z jeho života, okna zatemněná, na konci jeho smrtelné lože … No, moc se mi tam nelíbilo. Dojem mi spravila až kavárna dole na dvoře, u které byla hezká zahrada se stromy, kde se dalo příjemně posedět, a kvetly tam červené kamélie.
Poslední den před odletem jsem se prošla po nábřeží Tuillries (což znamenáCihelnu) nedaleko Louvru a přitom mě napadlo, jak budu tentokrát vzpomínat na Paříž, kouzelné město, kde jsem díky počasí tentokrát pár věcí nestihla:

Stále cítím tu vůni, byl to Chanel nebo Dior?
Pod víčky vidím nábřeží Seiny, Louvre, a strop pařížské Opery, co ho namaloval Marc Chagal.
V uších mi zní píseň, co jsem zaslechla první den v pařížském metru.
Už vím, jak chutná café noisette, kir a vin rouge.
Na kůži mě chladí kapky deště na nábřeží d´Orsey, kde jsem v dešti čekala na vstup do Muzea, prý tam vystavují celého Renoira.
V nohách cítím nachozené kilometry po Paříži i pod ní (metro je neskutečný labyrint), a vůbec mi to nevadí.
Na botách mám písek z parku Tuillries – vzpomínka na nedělní procházku , jarní kytky, turisty kráčející k/o Louvru, jakož i sportovce a pejskaře a lidi vystavující  své tváře slunci na lavičkách.
Tak zase příště. Au revoir, Paris!

Co kdybychom letos jeli na Vánoce k babičce, zeptal se mě táta. Ano, ano, křičela jsem nadšeně. K babičce jsme totiž jezdívali jen v létě, v zimě ne, protože to bylo daleko a pod horami, silnice bývaly zaváté sněhem. Bylo mi šest a můj svět byli hlavně moji rodiče a maminčini prarodiče, co bydleli daleko, pod horami. Jenže na podzim dědeček umřel a babička zůstala ve velkém domě s hospodářstvím jen se svou nejmladší dcerou Pavlou.
Nemohla jsem se dočkat, až nastanou vánoční prázdniny. Konečně! Krátce před Štědrým dnem jsme sedli do auta, a jeli … přes půl dne trvalo, než jsme dojeli, protože už hodně nasněžilo.
K babičce přijely její tři děti se svými potomky, chalupa byla plná lidí, odevšad se ozýval hlasitý hovor a smích. Nás dětí bylo pět, lítaly jsme venku, stavěly sněhuláky, a večer v chalupě prováděly alotria. Na Štědrý den jsme dostali snídani, ale přes den už se nejedlo, prý abychom večer viděli Zlaté prasátko. Ale i tak bylo o zábavu postaráno, my venku jsme stavěli sněhuláky, zatímco dospělí dokončovali přípravy na Štědrý večer. V obývacím pokoji se objevil ozdobený vánoční strom s hvězdou na špici, až úplně pod stropem. Velký stůl co stál uprostřed, roztáhli, takže se k němu mohlo vejít deset lidí. Bylo nás víc, ale namačkali jsme se. V místnosti to krásně vonělo, mísila se tu vůně jehličí a vanilky a skořice z vánočního cukroví, které ženy přesunuly ze spíže do talířků na stole.
Byla jsem napnutá, chtěla jsem vidět Ježíška, jak chystá pod stromečkem dárky. Protože to dělá tajně, umínila jsem si, že budu dávat pozor, celý večer ze stromečku nespustím oči.
Jakmile se setmělo, usedli jsme k prostřenému stolu. Ke štědrovečerní večeři jsme měli krůtu a zajíce. My děti musely dávat pozor, abychom nespolkly broky. Dávaly jsme je na okraj talíře, pamatuju si, jak na talíři cinkaly. Dospělí je pak spočítali a vyhlásili, vítěze, ten co jich měl na talíři nejvíc. Já jsem to nebyla, jelikož jsem měla nejmenší porci, protože jsem byla nejmladší.
A teď koledy, zavelela babička. Ať Ježíšek slyší, že na něj čekáme. Zpívali jsme společně „Půjdem spolu do Betléma“, „Chtíc aby spal“,“Zelená se chvojka“, a daší. Muži basovali, a ženy zpívaly vysoko, my děti jsme se přitom pošťuchovaly, a Pavla nás doprovázela na klavír.
Když jsme dozpívali, nastal čas rozsvítit stromeček. Nemohla jsem se dočkat: Za chvíli přijde (nebo přiletí? ) Ježíšek! Stromek byl velký, a tak ho rozsvěcovali dva: Pavla sirkou zapalovala malé svíčky ze včelího vosku, zatímco strýc na druhé straně taky škrtnul a zapálil prskavky. Nevím, kdo z nich to přehnal, ale najednou se ty drobné ohýnky a prskavky spojily a část stromečku začala hořet. Vlasy, její vlasy, křičel strýc, jelikož Pavle vzplál její načesaný blonďatý drdol. Vzduchem zavanul zápach spáleniny, který přebil vůni večeře cukroví. Když Pavlu a stromeček uhasili, přesunuli jsme se do kuchyně, kde si dospělí přiíjeli na zdraví a dělali si legraci ze strýce, že jemu vlasy chytnout nemohly, jelikož je plešatý. Uprostřed té zábavy z pokoje zazvonil zvoneček. Rychle jsem tam utíkala, ostatní děti se mnou. Pod stromečkem ležely zabalené dárky!
Zajímavé, když u nás hořelo, Ježíšek zrovna lezl po střeše a pak komínem, přemítala jsem. Kdyby přišel trochu dřív, mohla jsem ho vidět! Dárky jsme dostaly hlavně my děti, hlavním dárkem byly sáňky, o které jsme se praly a na kterých jsme pak pořád  sáňkovaly. Domů jsme přicházely promočené a promodralé, babička nás nahnala do kuchyně, přinesla tam lavor, my si sedli kolem, dali do něj nohy, a ona nám na ně přilévala teplou vodu, abychom nebyli nemocní. A nebyli jsme!
Vánoční prázdniny kvůli velké sněhové nadílce trvaly báječně dlouho a byly ze všech mých Vánoc, co jsem kdy zažila, ty nejvánocovatější.

Je pátek 28.listopadu, mám volno, jedu autem z Prahy na Moravu. Těším se na prodloužený víkend, zajdu na adventní trh, projdu se po  lese a večer si půjdu zaplavat do bazénu. V McDonaldovi si dám „něco na cestu“, a pak pokračuju po „Dé jedničce“. Je hustý páteční provoz, spořádaněse  řadím do pravého pruhu – moje starší auto není žádný tryskáč, táhlé kopce vyjíždí osdmdesátkou. Jede tu plno kamionů, některé na mě troubí a pak mě předjíždějí, a tak zrychluju na stovku a ještě kousek. Jenže na moje auto je to asi moc. Najednou mu začne klesat výkon, na pětku ani na čtyřku to do kopce „neutáhne“, a rozsvítí se kontrolka motoru. Musím zjistit, co se děje, říkám si znepokojeně a stáčím to do Mirošovic k benzínovépumpě.
Stojí  tam dva chlapíci, co přijeli zásobovat automat s potravinami. Informuju je, že mi svítí kontrolka motoru, jestli mi můžou poradit.
Podíváme se taky na olej, navrhne jeden,a  zjistí, že je „na dolní rysce, Dolévám litr, který to zvedne, pravda až na horní rysku. Na radu druhého chlápka koupím „pro jistotu“ ještě pětilitrovku nového oleje do zásoby. Kontrolka dál svítí. Nedá se nic dělat, musím se vrátit do Prahy.
Můžete hned jet, ponoukají mě chlapi spokojeně, že už mám dost oleje.
A tak jedu, aniž jsem nechala svého Smarta vydechnout.
Když vjíždím přivaděčem zpátky na D1, dojde mi, že to byla chyba. Kontrolka motoru svítí dál, motor ve stoupání „netáhne“, postupně řadím z pětky na čtyřku, pak na trojku, jedu čtyřicet za hodinu, za chvíli musím podřadit na dvojku, zapínám blikače, a celá nešťastná  si to šinu v pravém pruhu rychlostí dálničního šneka. Není mi z toho dobře, rozhlížím se, kde bych mohla zastavit, ale odstavná plocha nikde. Vzpomenu si, že výstražný trojúhelník mám v kufru, který v zimě nejde zvenku otevřít, prý se zaseklo čidlo.
Kamiony, co jedou vpravo, se mi vyhýbají, některé na poslední chvíli.
Začínám mít strach, jak to se Smartem (a potažmo i semnou) dopadne. Vyškrábu se do dalšího kopce? Podaří se mi dojet do servisu do Prahy?
Ve zpětném zrcátku si všimnu, že za mnou jede už nějakou dobu osobní auto, stejně pomalu, jako já. Není to policie, ale nějaké logo na sobě má.
Konečně vidím odbočku na odpočívadlo. Zajedu tam, auto za mnou taky. Vystoupí z něj  muž v oranžové vestě, auto má logo ŘSD.
Zahlíd‘ jsem vás, jak jste vjela na dálnici, máte něco s autem, že jo. Takhle ale nemůžete jet dál, řekne přátelsky.
Mumlám, že auto pořád jede, i kdy na nižší rychlost.
Na dálnici to ale nestačí, mohl by vás sejmout ňákej naloženej kamion, kdyby vás přehlíd. V těchhle místech ani není kde to vaše auto odstavit.
Na mou námitku, že bych zastavila v odstavném pruhu, potřese hlavou: Víte, já už viděl smrťáky lidí, co zastavili u krajnice. Měla byste si sem zavolat odtahovou službu.
Namítnu, že na odtah budu na odpočívadle čekat možná i několik hodin, a na topení v autě mi možná nebude stačit benzín.
Muž se zamyslí a pak navrhne: Nejbližším exit je  D17, je tam benzínová pumpa, pro vaše auto přijede odtahovka a vy můžete počkat v teple, protože je tam i občerstvení. Pojedu za váma, aby do vás někdo nenaboural.
jak řekl, tak jsme udělali. Na D1 mě jistil majáčkem, před exitem hodil blinkr doprava, abych věděla, že mám odbočit. U benzínové stanice jsme se rozloučili.
Moji nabídku na odměnu zdvořile odmítl, a že už musí jet, má spoustu úkolů a už se zpozdil. Dozvěděla jsem se jen, že se jmenujel Láďa. Na dotaz co poslouchá za muziku, řekl, že Guns n‘Roses, Divokýho Billa, Kabáty … a byl pryč.
Po nějakédobě přijela odtahovka, a řidič, když vytahoval mého Smarta na korbu, nadnesl, že podle něj nejde i jeden válec nebo to budou svíčky. Dojeli jsme do servisu, kde se mu budou věnovat.
Doma bylo z mého vyprávění malé pozdvižení, ale všichni jsme se shodli, že nebýt nečekané pomoci tak to celé pro mě mohlo dopadnout i špatně.
Láďo, ještě jednou vám moc děkuju, byl jste skvělý. Pošlu vám písničku do rádia, i když nevím, jaká je vaše oblíbená stanice.

Měsíc září se přehoupl do druhé půlky a už je tu velká událost pro nás, žrouty literatury. Vloni se Noc literatury konala na Hradčanech a Pražském hradě, letos bude v Dejvicích. V předstihu hledám informace na internetu: Brožurka vydaná organizátory shrnuje místa, tituly knih a jejich autory a herce, kteří z nich budou od šesti do jedenácti hodin večer číst úryvky. Dohromady jich bude třiadvacet! Odhaduju, že nejžádanějším místem  bude prezidentský salonek v Dejvickém nádraží, ze kterého  T.G. Masaryk vyjížděl do zámku v Lánech. Pak nejspíš budovy v Pellého ulici a přilehlém okolí. Vysoká škola chemicko technologická (VŠCHT) poskytne několik svých prostor na opačné straně Dejvic, armáda u Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí,  pak je tu pár míst v okolí Pevnostní ulice, Písecká brána a Bílkova vila. Pro orientaci je ke stažení mapka s adresami míst,kde se bude číst. Jejich rozptyl po Dejvicích je přímo enormní. Budu si muset vybrat, kam se od šesti do jedenácti večer podívám, abych toho viděla a slyšela co nejvíc!

Postřehy: Totálně dlouhá fronta čítající snad stopadesáti lidí před salonkem na Dejvickém nádraží s kapacitou třicet. Zkusím přijít později, říkám si a přesouvám se do Pellého vily. Čte se tu z knížky Zahradník a smrt  z pera bulharského spisovatele. Jde o vztah a rozhovory s nemocným otcem, který nakonec zemřel, a prolínání s obrazy zahrady, o kterou se otec staral. Příběh zaujme, taky proto, že je protkaný jemným humorem umocněným četbou Jiřího Vyorálka. Autor knihy, Georgi Gospodinov, je prý jeden z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších současných bulharských autorů. Něco jako Michal Wievegh, ale bez erotiky a sprostých slov.
Jen o kousek dál, v Rezidenci Nizozemského velvyslanectví, se čte z knihy nizozemského autora. Jdu tam –  nádherná vila s luxusním interiérem obloženým leštěným dřevem, k dispozici nje skoro celé přízemí  vstupní hala a dvě místnosti. Na stěnách visí zarámované fotky ze státních návštěv nizozemskékrálovny a Václava Havla. Atmosféra té doby z fotek dýchá tak živě, jako by to bylo včera.
I když jen přecházím, sedím a poslouchám, docela mi vyschlo a dostávám hlad. Řeším to přesunem do další destinace – tak trochu alternativní kavárny „Zase Kávák“,v Jaslovské ulici, kde nás čeká belgická literatura – Kniha Daniel. Malý sklepní prostor s knihami je vyvážen krásnou a prostornou zahrádkou kavárny ve vnitrobloku. Pod keřem hortenzií si dávám kuřecí quiche a pivečko. Paráda. Po  krátkém odpočinku se v plné síle vydávám za další literaturou. Po cestě potkávám spoustu podobně laděných jedinců, třímajícíh brožorku a mapku,spěchajících, aby sikaždou půlhodinu mohli poslechnout čtení na novémmístě.
Cestou ke Kulaťáku se zastavím ve Skleněném paláci, zvaném Skleňák. Je to několikapatrová stavba funkcionalistická zvenku i zevnitř, a co mně skutečně dostane -i  při četbě se sedí v původních funkcionalistických křeslech. Hlavní ale je, že tu prodávají knížky, ze kterých které dnes večer čte. Několik prolistuju a jednu si koupím, i když teprve mířím na její čtení. Je to „Kálmán a spící hora“. Velice se na ni těším, jelikož s Kálmánem, svérázným hrdinou a samozvaným šerifem z Islandu, jsem se seznámila během Noci literatury na Vinohradech před pár lety. Knížka švýcarského spisovatele  žijícího na Islandu se mi díky černému humoru už tehdy zalíbila.
Teď jedu na VŠCHT, abych našla halu Respirium a v ní Marka Adamczyka, který z této nové knížky přečte úryvek. Po svižném úvodu, který objasní, jak se Kálmán dostal z Islandu do NewYorku, se dozvídáme, jak šel se svým americkým otcem, jeho americkou přítelkyní a strýcem s transparenty pozdravit prezidenta. A jak, hnáni prezidentovými pokyny a zmanipulovaným davem, nakonec (docela neočekávaně) vyrazili na Kapitol. Těším se, jak si ve své nové knize přečtu, jak to dopadlo!
Na závěr mé literární exkurze se vracím na Dejvické nádraží. Je půl jedenácté večer, před námi poslední čtení večera, fronta je pryč, před vchodem nás čeká asi třicet. V prezidentském salonku nás vítá představitelka rakouského velvyslanectví, protože se bude číst z rakouské knížky. Mluví česky s rakouským přízvukem, za což ji odměňujeme potleskem.A pak už se nás ujímá Vanda Hýbnerová a seznamuje s  knihou Johanny Sebauerové – Nincshof, v českém překladu Mizíme. Hlavní hrdinka Erna Rohdieblová je nekonformní žena středního věku, žijící v rakouské vesnici Nic u hranic s Maďarskem, ale její život rozhodně není nuda. Dozvídáme se, jak propadla nočnímu plavání v bazénu rodiny, která odjela na dovolenou, jak si své tajné dobrodružství užívá a jak je nakonec prozrazena. Tuším, že v téhle knize půjde ještě o mnoho jiného, a to všechno je napsáno s nadsázkou a inteligentním humorem. Četba skončí, paní Hybnerová se zvedne od čtecího stolu, pod ním se něco zavrtí a objeví se úžasný ušatý černobílý pejsek. Jmenuje se Žolík! Herečka ho odmění za trpělisvost a pustí ven, aby se proběhl. Než stačím vyjít z místnosti, otevřou se dveře na peron. Rychle se tam jdu podívat. Peron je malý a skromný. Uvědomím si, že stojím na místech, odkud jezdíval vlakem náš první prezident… Kouzlo nečekaného mě dojímá. Rychle se vracím se zpátky do budovy, spolu s ostatními opouštíme salonek a vycházíme na ulici. Nádražní zaměstnanci za námi zamykají, na Hradčanech odbíjí jedenáctá, a 19. Noc literatury končí.
Tak zase za rok, loučíme se před nádražím, navzájem neznámí, ale stále nadšení příznivci nočního svátku literatury.