Skřivan si zpívá
časné ráno si užívá.
Sova se mračí,
že ráno ji čas tlačí.
Jak se den dlouží
skřivan se plouží
k večeru si sova zpívá
a konečně ožívá.
Nicméně, na víc než půl roku
musí se srovnat do stejného kroku.
P.S. Jak jste na tom vy, máte rádi časné ranní vstávání nebo radši ponocujete?
Vaše sova Silvie
Po dlouhých zimních večerech se už prodlužují dny, a poznenáhlu slunce vychází a zapadá už v 6 hodin ráno a večer. Lidé už neutíkají domů do tepla, ale procházejí se po ulicích a parcích a užívají si sluneční paprsky. Potkáváme „víc „těhotných žen, protože mají rozepnuté kabáty. Obchody s květinami vystavují své květiny venku na ulici. 8.března tam vidíte muže,jak stojí frontu , aby koupili svým ženám kytku. Alergici začínají kýchat. Tohle můžete vidět na mnoha místech Čech, Moravy a Slezska. Ale jak se pozná začátek jara v Praze?
Že na pražském Starém městě, nábřeží Vltavy a Karlově mostě korzuje čím dál víc turistů?
Mám lepší nápad. Běžte do Stromovky, toho lesoparku u Vltavy, protkaného malebnými rybníky, potůčky a jedním slepým ramenem Vltavy. Hledejte tam kočičky, sněženky, petrklíče, a malé žluté kvítky nesměle vykukující z rašící trávy, tuším, že to jsou hlaváčky. Poslouchejte jarní zpěv ptáků. Pozorujte námluvy kachen, ondater nebo zajíců. Nebo zamilované páry na lavičkách. Sportovce, co tu běhají, jezdí na kole, kolečkových bruslích házejí frisbie, nebo lidi, co se jen tak procházejí a přitom venčí své děti nebo chlupaté mazlíčky.
A když do toho uslyšíte hlasitou hudbu a hluk z kolotočů a nepřeberného množství dalších atrakcí, mrkněte za plot: Jaro v Praze tam začíná Matějskou poutí – už 22.února.
Letošní prosinec se mi nějak zvrtnul. Prvního maminka upadla tak nešťastně, že skončila v nemocnici se zlomeninou lebky a pak jsem ji doma další týden ošetřovala. Pak jsem zase ulehla já s bronchitidou, a začala fungovat až v pátek před poslední adventní nedělí. Vánoční přípravy se tak dostaly do skluzu. Ale i tak jsem se tři dny před Vánocemi rozhodla upéct linecké cukroví a slané nadýchané pečivo, na který mi dala recept kamarádka. Abych ušetřila čas, uhnětla jsem ráno jedno těsto po druhém, strčila do ledničky, odpoledne vytáhla, vyválela, vykrájela: linecká kolečka, hvězdičky a srdíčka, placku slaného pečiva jsem rozkrájela rádýlkem a všechno postupně upekla v troubě. Šlo to snadno, protože se obě těsta pekla na stejnou teplotu. U slaného, posoleného hrubou solí a posypaného kmínem, jsem čas protáhla, aby se upeklo do zlatava. Přes pečlivou přípravu ale výsledek nevyšel podle očekávání. Slané pečivo „neskočilo“ jak mělo, a naopak linecké bylo nadýchané až běda. Když moje výtvory vychladly, ochutnala jsem je, a v mžiku bylo jasno. Já jsem ta těsta prohodila! Bylo jich totiž stejné množství a vypadala podobně. Protože mě nenapadlo, je popsat, nebo aspoň ochutnat, měli jsme letos trochu jiné cukroví: slaná srdíčka, hvězdičky a kolečka, a zlatavé sladko-slané linecké krekry posypané kmínem. Marmeládou jsem je samozřejmě už neslepovala.
Až na divný vzhled cukroví chutnalo celkem dobře, a tak jsem ho předložila návštěvám. K mému překvapení je to inspirovalo ke vzpomínkám, a dávaly k dobru, co se v minulosti nepovedlo u nich. Někde zaměnili těsto na buchty a knedlíky, jinde do cukroví omylem odměřili desetkrát více cukru, případně neplánovaně vyrobili slané cukroví, když místo mandlí na výrobu mandlového těsta použili slané pistácie.
Až na tenhle detail se naše vánoční svátky moc vydařily a doufám, že ty vaše také.
Týden do konce roku uběhl jako voda a před námi se rýsuje nový rok. Přeju vám do něj hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti. A pokud dojde k omylům, tak ať jsou malé, napravitelné, legrační, a vedou k vytvoření nějaké nové varianty, jako v našem případě.
Tak šťastný a veselý!
Rok se s rokem sešel, a už je tu zase „Noc literatury“, veřejné čtení knížek přeložených do češtiny na unikátních místech v Praze, letos to bude na Hradčanech. Čte se od šesti večer do jedenácti, vždycky v půl a celou hodinu. Místa jsou označená emblémem Noci literatury a před nimi stojí dobrovolníci v tričkách se stejným motivem, kteří pouštějí zájemce dovnitř. A co je hlavní – vstup je volný! Mám tyhle Noci moc ráda, a tak v šest večer sedám do auta a vyrážím „na Hrad“. Beru to přes Letnou kolem fotbalového stadionu Sparty, která právě hraje o postup v Lize mistrů proti Salzburku. Stadion bouří, v rádiu si naladím přímý přenos – je to dramatické, ale Sparta má od začátku navrch a vede jedna nula! Zaparkuju kousek pod Pražským hradem, a když procházím hradní bránou, ozve se ze Sparty šílené haló. To musí být situace, když jsou fanoušci slyšet až na Hradě, mumlám si při průchodu bránou. Sparta právě dala druhý gól, a je to dva nula, prohodí hlídkující strážník. Super, takže od teď se v klidu můžu věnovat literatuře, říkám si a na Hradčanském náměstí se s mapkou v ruce rozhoduju, kam se vydat. Nabídka čtecích míst je totiž naprosto fascinující: Palác Arcibiskupský, Šternberský, Schwarzenberský, Hrzánský, Toskánský, Černínský, Šlikův, dům U zlatého pluhu a U zlatéhvězdy. Na Hradě je otevřená Vikárka, Mladotův dům, Nejvyšší purkrabství a Lobkowitzký palác. A mimoto ještě tři kavárny, jedna restaurace, a dva kostely, a taky Švédské velvyslanectví. Koho a jakou knížku si poslechnout?
Začnu ve Šternberském paláci. Jeho součástí je kavárna, takže se můžu občerstvit a naladit, což je moc příjemné. Kromě běžného občerstvení tu v rámci Noci běží kurz znakového jazyka, tkaže za chvíli umím ve znakové řeči vyjádřit slova děkuji, voda, a taky zatleskat. Potlesk pro neslyšící totiž musí být hlavně vidět! V sále čte Petr Uhlík úryvek z irské knížky „Můj bratr je Jessica“. Hlavní hrdina Sam se v ní pere s coming outem svého staršího bratra. Četba se cimultánně tlumočí do znakového jazyka a na závěr všichni tleskáme vestoje potleskem pro neslyšící.
Když vyjdeme ven a jdeme přes Hradčanské náměstí, už se stmívá, do toho tlumeně svítí plynové lampy, až to připomíná obrazy malíře Jakuba Schikanedra. Jdu do budovy zvané Fortna, abych si poslechla Daniela Bambase a knížku dánského autora. U vchodu je fronta, a z ní mě zdraví Mirka, kolegyně z bývalé práce. Dál pokračujeme společně, tady na terase vyslechneme příběh IT konzultanta, kterého v Kodani jistý mladík zasvětí do nočních ekonomických obchodů. Není to úplně naše parketa, ale čtení venku v teplému večeru s výhledy na Prahu se nám fakt líbí. A tak přejdeme jen o kus dál do kavárny U zavěšenýho kafe, kde čte, opět na terase, Igor Orozovič z knížky“ Pivo na Loiře“ britského autora. Je to psina a to doslova: Příběh Angličana s přítelkyní, co opustili práci v Anglii, kterou neměli v lásce (myslím tu práci) a vydali se na francouzský venkov, aby tu založili britský pivovar, je prodchnutý humorem a svou roli v něm hraje i štěně retrívra. Příjemně naladěny pak přecházíme na Švédské velvyslanectví, jsme zvědavé, jak to tam vypadá. Dům ve funkcionalistickém stylu s krásným výhledem na Prahu má pohnutou historii a žila v něm naše automobilová závodnice Eliška Junková. K našemu milému překvapení se opět čte na terase, ze které je nádherný výhled na svítící petřínskou rozhlednu. Usedáme na židličky z IKEA , a Lenka Vlasáková nám z knížky „Detaily“ předčítá přípravy dvou kamarádek na oslavy Silvestra roku 2000 a jak ten večer prožívají. Přelom tisíciletí opravdu byl úžasný zážitek, to očekávání a přibližování – média pravidelně hlásial, které státy už vstup do nového milénia oslavily, a jak se tato událost k Evropě blíží… Taky jsem to zažila, a teď se mi přitom vracejí vzpomínky na onen Silvestr jako bych ho prožila včera. Po skončení čtení kráčíme s Mirkou zpátky na Hradčanské náměstí, probíráme ty nečekaně vyvolané vzpomínky, a jak to čtvrt století uteklo. Hodiny na sv. Vítu odbijí celou, a nám se nechce uvěřit, že už je deset. Zážitků máme dost, je čas vydat se domů, neboť zítra vstáváme brzo do práce. Loučíme se, Mirka si po cestě koupí jedno „Pivo na Loiře“(tu knížku) a pak seběhne Malostranskými schody k metru, zatímco já projdu Hradem na parkoviště. Jenže ouha, Hrad v deset zavřel, musím ho obejít! Jdu tedy Kanovnickou ulicí, je dlouhá, pustá, až mám trochu strach, aby mě někdo nepřepadl Naštěstí po cestě narazím na Vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého, u vchodu mě dva dobrovolníci mile zvou na poseldní čtení. Nechám se zlákat a- uvnitř čeká Simona Lewandovská. Než začne číst, nechá se od nás, posluchačů, zatáhnout do krátkého rozhovoru. Jsem ráda, že ji mohu poznat naživo – líbila se mi v druhém dílu Aristokratky, kde hrála neřízenou střelu Denisku! Ale tady je civilní a klidná, a v půl jedenácté usedá na židli, aby dnes naposled přečetla úryvek z knížky „Lucie v lese s Čímsi“. Příběh, který vypráví rakouská holčička, je tajemný a pohádkový. Pěkná tečka za letošním literárním večerem.
P.S. V autě se z rádia dozvídám, že Sparta vyhrála nad Salzburkem tři nula. Tenhle večer vážně neměl chybu!